Cubky adam hledá evu

cubky adam hledá evu

Skutečnou náhodu, jak skutečně teče všechno v i kolem. Etiketa je největší hra. Všema těma minelama směřuju k určitému porozumění. Jak fungujou lidské žahy. Když to přeženeš, už se neusměješ. Podívala se na můj stůl. Popsaný papír podložený fialovým Hostem. Zajímalo ji to, hodilo se jí to k očím. Byl jsem na kousíčky.

To je asi bodře. Dala se kolem Trantírkova domu, až na přízemí prázdného. Jedno okno mě oslnilo. Pomalu se vkrádá světlo. Moje nehty jsou fascinující. Asi si je představujou v sobě. Dlouho jsem ten Host udržoval čistý. Teď ho pomačkám a ušpiním, kde můžu. Mám to tak se vším. Rušit etiketu je součást jejího dodržování. Ta fialová byla ustaraná jako já. Zajiskřilo to, možná zkratovalo. Absurdně geometrické míjení lidí. Přede mnou neřešitelná zeď.

Obejít by bylo potvrdit. Na věčnost neplatí síla, ale svoboda. Naložit s ní podle uvážení. Snad lovit i mimo slova. I když to nejde úplně oddělit. To, co nikdo neví, co to je, jen to každý cítí po svém? Není pozdě zdílet normalitu? Čajík, pár mlík, jazzík, hajzlík, výklid. Jen pro ten dnešní klid stojí za to hnít. You, too, can be cool. Distinkce je sebevědomí, konání. Rozptyl tě zastaví, vystaví uvědomění.

Papír, plast, cíga, chlast. Nic nejde odčinit a stejně by to bylo zbytečné. Prostě to sebeospravedlňujícně pluje, poletuje, perpetum mobile. Musíš se s tím sžívat. Další čaj prolít mlíkem a na hajzlu být básník-Bukowski, ale nezabíjet pavouka.

Po brejkapu následuje větší task — givap. Taj givapu je, že to nesmíš vzdát too fast. Z toku brát jen část. Zapomněl jsem špinit věci. Nehty s vlasy stvoří zvláštní svist. Lidi se čím dál víc hrbí před větrem. Všechno teče, i když mrzne. V životě je důležité zachovat kontinuitu. Když ztratíš kontinuitu, tak máš Boha. Je kurevsky těžké zachovat kontinutiu. A nepromarnit ji, neproměnit v smrt nějakým pojmenováním.

Je to možná svatá trojice. Life is hard and zen you die. Pod nos mi smrdí rozestlaná ádvojka. Baví se s Oskarem. Červený líčka, červený roláček, culík.

Nemůžu z ní spustit oči. Zvou mě na slam. To se nestává často. Ptá se Martina na volné místo. Oskar a ona na mě koukají. Zazvoní telefon, folklórní smyčce. Musí jít vařit, jako minule. Ne-příteli, kterého jsem ne-vystřídal.

Nabízí Oskarovi své víno k dopití. Přichází fašoun s foťákem a noťákem. Ozářený ksicht hltí éter kliky. V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvána a baťoh s hashtagem Yeah. Dělají všechno kromě líbání. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají. Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají.

Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím. Bohorovný zástupce ji bere.

Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku. Pak jsem jí děkoval. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti. Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí, zvlní ji k novému vzepětí.

Nasype si na dlaň cukr, ona zahání melatonin ajfounem. Jdu na záchod, líbací pár se obléká. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit, druhá je mačka. Hodí do placu cíga. Bráním se přisunutím stolu.

K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic. Čumím na ni, jako bych musel. Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec. Podívá se na můj uražený fajs pohledem, který o mně nevěděl. Myslím na její vlasy.

Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Asi to tak chcu. Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí.

Moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Nedá, nevzdá, to mrdá, mrzne. Klikař apaticky-soustředěně svírá červené, monitoruje monitor. Obecní Angličan Andy shání tobasco. Loni jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatej drát. Nikdo tě nebude chápat. Mad Dog tě pošle do hlíny chrápat. Jak hipmaturantka budeš se bavit sám. Klikař odchází, vyhrál jsem.

Sbírá svůj rozsáhlý ekvipment. Na báglu odznak Jiří Drahoš Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají. Možná právě to je láska. Aby to nějak vypadalo. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají. Z toho se zase strmě směje. Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. Ťuknou si barevně rozladěnými víny.

Čekuje se v zrcadle ajfounu. Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka. Účastně se mračí, jako by to tušila. Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala. To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl. Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves.

Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. Banálním tónem řeší odvoz. Kill the child who made thee. Přítomnost je na dosah ruky, ale necháváš ji jít, protože přítomnost je všechno, co není. Sem a tam, bez debat, ztratit, najít a znova. Skonat, konat nikdy zcela zakotven. Zatnout drápy, lidi z cely ven. Óda na bytí bez připojení, připojování přirozeně na dění, prázdnou židli, snění. Falické jmenování v nadrženém módu.

Zalívat, svítit, dorůst k plodu. Odrůst základu, utéct zdroji. Rodit, brodit se, brojit za průchod, průtok bez přehrad, mas mostů, mohu-li prosit. Básnění je nechat mluvit hlas, hladit bytí. Vemlouvat se, prosit o opravdovost. Sounds like God, mad God in a whistle.

Slow prayer for those who feel, for all that is real. Feel love too real, too close, too shy, too much. Confused, lazy love too often confronted with the limits of this world, too often acused of being fake, too litle or too big to be seen, too often said, too often sad, too often loved, too pressed.

Love going up, then caught and falling down on a crazy ride. Love raped, love lied. What do you think about love? Imagine this being read by Ginsberg or Bukowski. Read it out loud.

Be the master of my thought. Set me free from my agression. Pray for me, pray on me. Matrix sociálních sítí už není symbolem, ale realitou syté samsáry, komunikační mája. Okolní svět je svatě ponořený do manických, displejních vět ztotožňujících všechny v jednu fetiš, rituál čerpání. Já sám ponořený do vod svého wrajtu, mindfullness souvislostí. Proudí bez upozornění, bez určení, beze známky, bez zurčení. Jen se to pořád zjevuje. Teď v mém těle, paternách mysli, vtéká to něžně i násilně do mé pozornosti.

Potetovaný stín, potentovaný svět. Všechno se děje, všechno je jedno. Promítáš a říkáš si: Nastal čas lajn, dát si fajn čas, čas si být fairly near v upřímném givapu. Ale jak na to? Snažím se zůstat naživu v předivu ideálu, nejít od válu. Jsem Zaremba slov, snažím se s patosem. Obíhám sál s stříbrným podnosem. Vůbec nevím, jestli jsem nebo nejsem snem. Jsem Blatný s Reinerem, každý člověk zároveň.

Nechal jsem to i nenechal být a to mezi tím je muj štýl. Slova jsou stejná, slovo od slova jako včera. Stejná póza, hrůza ze společnosti, špína, lůza, strach z věčnosti. Vzdát to a jen se zdát. Steče to do stoku, zapomnění popu. V příkopu obklopený krásou, kterou nemůžu mít.

Když je papír popsaný, musí se otočit. Marnost a sen, poslední zvuk. Marnost je spin do letních luk. Marnost bez příslibu smrti. Umřít bys chtěl, jen co je pravda, na soutoku řek ukázat si záda. Vyčerpaný sen možná pochopen. V ádvojce psali o pseudonymech.

Ale co takhle nepodepsat se vůbec? Nebo jako Nýče Bůh. Vik Thor věnoval svůj slam svý múze, která tu nemůže beat, protože bije někde ve fraktální stratosféře nebo tak něco. Tak jsem svůj slam věnoval svojí múze, která tu taky nemůže být, protože je zavřená v Pákistánu. To bylo první kolo. Pak jsem začal jak na běžícím páse rozdávat kopie své knihy Lonely Beach, uvolnila se ve mně velkorysá flow.

Někdo se mnou dělal rozhovor. Druhé kolo bylo teda lepší, i když už tam nebyla žádná kamera ČT. V prvním byly dvě. Je otázka, které kolo bylo lepší. V tom horším jsem se víc hýbal, v tom lepším jen staticky stál.

Lepší znamená lepší myšlenky, lepší nápady. Ovšem až z reflexivního pohledu. Návaznost, mluvená flow, zkrátka, že jsem tam nestál jak pičus.

Lepší taky znamená milejší. Ale to může být jen můj dojem. Dělám všechno pro to, abych byl cool. Když si připadám cool, tak je všechno cool. Akorát je to jen muj dojem a možná trochu nízká laťka, blízká meta, prázdná petka. I ta se dá použít. Je to ten dualistický přístup. Před zdrojem jsme si všichni rovni.

To je úplně na opačném konci mého spektra, tak mě to zaujalo. Jasně, všechno je naprogramované a nejde to změnit. Ale můžeš udělat rozhodnutí a změnit projekt, změnit ne chod, ale Smer. Všechno je to v Bytí a nicotě. Ohni sklo silou vůle. To by ještě šlo. Ale získat dav pro studium svých zpráv?

Stolit efekt, pointu, dobře míněný blud? To ne, vždycky to bude jinak. Možná ani nechceš být chápán. Chceš se chápat skrz ně, aby byl atentát spáchán na mě, ne tebe.

Láska, vemte si mě. Ukazuju vám, jak na to svou arogancí. Jsem Dionýsos a ty a vy prázdnota k tanci a já ukřižovaný v barovém křesle. Píšu a tvářím se sklesle. Chci mezi vás right now, right now, absolut láska, solit, sladit ever now, ever real.

Seru na linii, snažit se o ni. Ona je zdroj-ohnisko, vzbytečná vibrace z zrcadle sebecitu, zranitelná ve znuděné kreaci selfu, rozjitřená v nesčíslném stínu. S Bernadetou jsme ve Falku skandálně karikovali úslužného číšníka. Vrátit se do neprojevena města. Mess tvýho výtvoru tichne. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci.

Všechno je ve své posranosti fajn. Ztišit se do lajn prostorového stínu, stroboskopicky se zaposlouchat do zpytovného blues. Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Ty jsi ona, nejsi já, nikdy jsi nebyla. Jsi úsměv, digitální samota a já stín záclony na stěně. Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje. Z vět lepí med, zvěd není děd.

Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc, vřed. Roztahuje tvou všeobjímající pojašenost jako křídla, leť!

A jak to říct? Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme, bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jako by o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku, v parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není. Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství. Neštěstí, co jich je plný svět tě táhnou k blaženému dnu.

Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Tao tvýho deepu, výběh, výsev. Už jsi tu a co vidíš kolem sebe jsi ty. Nasaď kalhoty, nelži si do boty. Ve svém coolu vyběhni ven. Erektilní dysfunkce tvýho beatu. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný.

Je to někdo jiný a ty musíš být taky někdo jiný. Tvoje sny nesmí být víc než denní tisk. Tvoje láska musí být zvířecí prána. Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího. Cukr pro tvůj chcit, oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Dostředivá nebe-touha, nebe-víra, nevěrnost, nezařaditelnost, nedělitelnost, oddělenost, lenost, neděle.

Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok. Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Je mi v tobě jako v hrobě, chci ven, ale nechci pospíchat, něco zmeškat.

Nezbyde nic víc, než obchvat. Nic víc než nic, víc nic než víc. Nechat na pak ten opak a skapat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit. Chtít zůstat tou hrou bez krabic skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu, být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu, olíže ti ránu, zboří tendence.

Bože, padám do tvé náruče. Kotvení, performens, vykoupení, vsoudění, vsou-dění. Libuše Pražáková ve Zlíně kdysi studovala. Na plakátě výstavy Podle tebe jsou ve slově tebe obrácená éčka.

V minulé Tváři dostihu divák musel vstřebat přes sto momentek. Dnes vidí holejší stěny i jednodušší sdělení, pokud teda umí číst abstraktní obrazy a nezablokuje se tím, že v nich hledá za každou cenu něco konkrétního.

Pražáková přivezla z Krkonoš, kde žije, sbírku velkých, neortodoxních, živých pláten a velké gesto víry a svěření se, když je na něco člověk sám. Jak těžké je usměrnit dítě je vidět během úvodního slova kurátorky Karolíny, kdy se šéf prostoru marně snaží přimět své dítko, aby někde v klidu zaparkovalo svou motorku. Pražáková se musela vypořádat s blíže nespecifikovaným vnitřním vytracením svého syna Františka tak, jak ho znala, a vynořením chlapce nevyzpytatelného a těžko pochopitelného pro jeho matku, natož pro okolí.

Výstavu doprovází psané slovo. Na jednom listu autorka na Františka žaluje, že nadává na Cikány před Cikány nebo mluví o tlustých jako o tlustých před tlustými a spoustu dalších věcí jako vystřižených z filmu Lhář, lhář, ve kterém je Jim Carrey nucený mluvit pravdu a nic než pravdu.

A jak je to těžké. V jiném doprovodném textu se o Františkovi dovídáme z pohledu kamarádky a dalším od babičky Františka, která mluví o zázračném uzdravení, kterému předchází přijetí kluka takového, jaký je.

Obrácená éčka a neuchopitelné abstrakce naznačují ztrátu kontroly. V nejzazším sále výstavy ale narazíme i na konkrétní portréty, ze kterých se na nás dívá nevinné dítě v chladných barvách, ztracené ve vzpomínce a zároveň naprosto přítomné.

V obrazech surrealistických, které návštěvník vidí po vstupu jako první jsou živější, ale zase beztvaré. Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Není tam snaha o tvary, spíš o tahy, syrové vyjádření, až ulevení si, ve kterém autorka přechází i do nezdobných slov, rad jako nemluv sprostě nebo i do čísel.

Tahle výstava je o upřímnosti. Autorka se vrací do studentského Zlína a v mezní situaci, která za ní stojí, do něčeho základního, lidského.

Základní metoda je totální náhoda, ale vlastně intuice, když věříš tomu, že nevíš, co děláš, že někdo jiný nebo něco to ví. Bůh je absolutní druhý, já je někdo jiný.

Zdroj tkví, dlí v nejbližší niternosti. Jsme přítomnost u přítomnosti. To, jak se divím, vidím, je, jak mě vidí, diví jeden člověk z toho miliónu, které potkám. Člověk by chtěl, aby ho někdo věděl, jenže to jde jen věřit. Já je někdo jiný, jen jsi s ním pořád. Každý má nějakého toho já. Je ten já společný? Pojí nás, co nás cizí.

Učím se zadržet dech. Delší ponor znamená dostat se dál, když se hýbeš. V každém městě najdeš swimming pool a můžeš si vyplavat ten domácí pocit. Dělej, co chceš, baby. Mrouskám se jako kotě, dovoluju si. Koleduju si psími kusy na balkóně. Šílím z toho ona, ty a já. Už mi z toho hrabe. Je mi to líto. Čím víc lítosti, tím víc štěstí. Sure to be saved.

Potmě makám, zatímco se řehtáte do displejů, hučíte do reproduktorů, hovíte si ve svém pré. Myslíte, že jste a za tím jste v piči jak Kafka v klinči psaní a pálení svých názorů. Moje imprese se vytrácí stejně jako ty.

Co zbývá, je neněžná minulost fraktálního tepu Teď. Měníš polohy, všechno obsahuješ. Proč není lehké odpovědět? Nekonečná regrese vydírání otázek.

Konverzace se stáčí do zrcadlové spirály. Tzeď vortexu diskusí, cesta tě vsakuje, než se naděješ, už se neděješ, děje se to samo. Klik, aktualizovat, improvznítit revulici. Čím dál větší záhada. Pohádka patvarů vyprodává sály. Vyplatí se točit dál, další díl. Nechybíš ve skládance veřejného typu, souzpytu kakofonní záhudby. Dojatí nad displejem lejem slzy na oltář smrti za rohem. Soused ví stejné hovno, nevidí tě stejně neviditelný.

V záhybech a záblescích svého těla cítíš vůni, hormony, feromony, pogromy. Pohled, to je hlavně dovnitř. Pohled je to, čím dostáváš, ne dáváš. Skrz oči do tebe vkročí duch. Minute after minute, hour after hour. Když o tom můžeš mluvit, ještě to není tak hrozné. Ostrov vědomí v dívce se zelenýma očima zelené moře zeleně omývá. Slunce ostře sděluje, člověk se domnívá, vyplývá. Nechala tu sílu, šálu, šálí mě zrak, tělo je vrak, který do ní pluje nebo možná už vplul, sednul na dno a čeká. Ve tmě se rozsvítí maják.

Ona je měkká mělčina, měkce mluví dívčina jak z pohádky-předhádky. Přehání, vzpomíná zasněnýma očima. Zelený svetr, zelené křeslo. Ona, já a my dva. Plavidla-stavidla výmluvnosti otevřena, upřímnost odepřena.

Slova se splavují jako kusy ledu z tajícího příkrovu na řece, příkře-měkce přehradí tok-blok. Společně tečou, ale neutečou času ručičkou neruš. Už je to minulost, prolnutí filosofie a tak zvané reality. Už tu nejsi, ale jsi tu ty. Obsese tě vnímat, snímat z obsahů svý mysli, kterés vyplnila s výmysly. Svým přisednutím, svou přítomností. Svým způsobem, svými slovy na tom trvám. Balancuju mezi tvým a mým pohledem, jak jsem si je spojil.

Svými sny jsem tě sestrojil. Jestli je to realita, svět, vesmír nevím. Možná jsem to právě zničil, jestli to jde, když jsem se toho zmocnil, jestli to jde, ale musím jít dál, jestli to jde, sám. Tělo jde, mysl utíká, myslí. Od toho tu je. Stojí a myslí svůj svět. Sní o jiných za stěnami. Co jsme to chtěli?

Myslíme na věci, na sebe, jeden na druhého. Kdo to mohl být? V gestu, tónu, uvědomění, krásném i děsivém, okolností. Plyneme a plujeme po tom plynutí přes příští splavy-setkání, které už se staly. Je to tok, tak teč na zteč. Číšník přichází vzít si objednávku od týpka.

Sedne si naproti němu do křesla. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta. Rozebírá coming games in the wind of change. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě. Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají. Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje.

Na kterou to hraje. Uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity. Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém. Ví to a vyhovuje mu to. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa.

Je to verifikace pravdivosti intence. Nešel by za nic do ňáký děvky. Čerpá z toho paradoxu část svého šarmu, tu druhou z bot značky N.

Bloncka kašle a směje se. Obdržet klid v zemi. Bloncka mě zahlídne periferním pohledem. Odpanit, odstranit, kolorit, jaro, žít. Žít je třeba k přežití. Vidím holku, připomíná mi tebe. Je krásná jak nebe. Svou krásou tě jebe. Neposedné vlasy ji obtékají a moje myšlenky jakbysmet. Nevím, co v duchu říct dřív. Zmenšuju se a zmenšuju. Všimne si mě, zůstane pohledem. Usměju se, ona taky. Pak už za mnou chodí častěji.

Utíkám se do psaní. Je moc, má podvazky na dlaních. Na jedné černé krajky, na druhé decentní bondáž. Rozšafně se směje, pohodlně usazená. Na jednom koleni roztrhnuté rifle. Žlutý svetr s přilepenými vlajkami nějaké tropické země na každé koze, asi z ovoce. Hned o vlku, hned o voze. Zpívá My Bonnie, že se to dnes naučila.

Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Něco ve mně ožívá. Není to jí, ale vším. Zůstane po ní prázdná židle, stěna, řeřavá vzpomínka.

Už není o čem. Na zdi španělská vlajka s nápisem Game over, vedle ní katalánská z třásní. Opodál česká s nápisem Life is hard and then you die. Nad její židlí umělohmotný tácek od mraženého kuřete s nápisem Asi ne a cedník s kosočtvercem. A další šílenosti, další lenosti. Tok pokory, okrový démon, abstraktní teror tužby.

Váza dechu, umlčet múzy. Paprsky vědomí spalují tělo. Všechno je podvědomé, podprahové, nevyhnutelně tekoucí, točící se ke střetu, setkání, zániku, záblesku Amora tmy, smísené s letními smutnými stíny bez hnutí stálého zkaleného spěchu hledání solidní múzy k solitérnímu zániku v prachu pláže. Plavat, snít, sexualizovaně spát v robustním Míru atomických nápadů, šelest na srdci Božího vědomí, nezákonně snít o Ráji, od kterého se vzdalujeme chyceni proudem spolu se vševědoucíma rybama směrem k tušenému zázraku.

Mám pocit, že všechno právě začíná. Myslím, že se přede mnou předvádí, podvědomě a já se cítím volně. Co je to získat? Splašit, vyprášit a naprášit to na ni? Zrušit něco z té volnosti. Není tu nic, než ona. Její pohyby, všechno, co dělá. Směřuje do budoucna, na Zéland, na Mars nebo je přenáší sem nebo je to minulost. Koncentruje, napíše, nasype si na ruku cukr a líže, doplňuje sladkost. Oni jdou kouřit ještě se zrzavou bohyní, která přisedla.

Možná bude řečeno, že moc koukám. Moc mastodontně, moc meta, moc mocichtivě, moc sugestivně a vůbec. Moc ji mám rád manickou, divokou, a jak klesne do způsobnosti v pravý čas, je to půvabné k pohledání, pohledné k ohledání, pod jamajským sluncem bílou košili a pod ní? Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. S bohyní se neznají, seznamují se. Nechávají kolovat nějakou sračku spolužáka se spirálou v uchu. Mezi něj a ještě druhého si pak přesedne, už ji nemám na ráně.

Přichází Domča s panem Hrábě, psem, kterého našla v Karpatech. Chodí kolem a vrtí ocasem, kundy ho hladí. Pod Neapolí je zatopená sopka. Kdysi vybuchla a vyvržený prach zahájil výhyn neandrtálců. O pět tisíc let později definitvině zkapali na Gibraltaru. Zrz je prý gen po neandrtálcích. Na stole ádvojka s tématem Radikální ekologie. Tužba, bezpředmětná, proniknout k ní až bude ve fázi D. Dát, co dát jde, jít do boje znamená znát jména nejistoty. Já vám zahraju Imagine. Hladí ho a on jí ocasem zametá kozy.

Mad dog tvýho beatu. Ulice venku věčně živá. Vykrouceně se vyžíváš v hvězdách, až je z tebe hvězda, vyžilá. Všechno je, co to je, ale je dlouhá cesta k tomu si to uvědomit. Pak je taky všechno to, co to není. A to, co není, je zase to, co je. Je to důsledně následné.

Světlo dává věcem řeč, pohledy dávají řeč tvářím. Něco končí, něco začíná. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Písmo ulpívá ke svému zániku.

Zatracená absence absolutního ucha. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát? Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna. Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost vynahrazuje, přehlušuje. A dá se žít i jen z dozvuků, bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat. Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje.

Nemusíš ho ani vidět, stačí, když tu je někde a tak nějak levituje vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli, protože to je právě to vyjadřování. Třeba Říp plný ledu nebo Ano, bude líb. Jen vystup ze své flow, pout. Dokaž to nebo okaž opak. Vždyť já teď vyjadřuju, odbíhám od toho základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na to podprahové, to, co je teď a tady nebo spíš tam napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění, hříchu pachtění předpokládej sebezrušení, podstata svatého Armageddonu, underworld ztracených asi zbytečností, vizí váz.

Dívka v čepici se psem, kamarádka vybírá hadry z ajfounu. Na druhé straně lezba s holkou, co se mi moc líbí, se nad tím ošklíbá. Dívka v čepici se na mě divá, posledně jsme se eyeovali, nic víc. Mám rád být nepopsaný list, čisté projekční plátno. Až když mám ožít, začnu se pitvořit. Smyslně hladí psa, pusinkuje ho. Jde na záchod, kámoška psa hlídá. Ahoj Clare tvoj inzerat som si precital az dnes. Idem do klubu o dva tyzdne a bol by som rad keby si priala pozvanie a sli sme tam spolocne.

Verim ze pozvanie prijmes? Som v pohode chalan s ktorym sa clovek nenudi ;- ak mas zaujem potesi ak sa ozves tc Chcel by som ist v stredu 2. Jsi šarmantní, smyslná, nejlépe bisexuálně založená žena nad 40 let, která má ráda auta, motorky, kolo, rockovou muziku, procházky přírodou i Starou Prahou?

Žena, která má ráda velmi netradiční, perverzní, až zvrhlé sexuální praktiky a nenašla zatím stejně zaměřeného kamaráda, přítele pro návštěvy SWklubu? Žena, které budu moci naslouchat, a dokážu ji poslouchat, obdivovat a ctít?

Dej o sobě vědět. Jsem obyčejný, pohodový kluk ve věku 44 let ze středních Čech. Jsem normální chlap, úroveň a zdraví samozřejmostí. Jeste dnes vstup s zenou. Ja uz by jeto super. Hledám fajn kamarádku nebo partnerku na společnou návštěvu swingers, pokec atd. Hledám takovou a možno i do vztahu, mně je Ahoj,premyslim o navsteve klubu dnes v sobotu Ahoj,chystáme se dnes večer do klubu,najdeme sympatický pár co by se rád seznámil a užil si společný sex?

Ahoj, rád by som tu poznal, zaujímavú divošku, ktorá má tiež veľký apetít ako ja. Som športovej postavy, príjemný, spoločenský, komunikatívny a tiež aj dobre obdarený, takže si pochutnáš ak na to príde Je mi 29 a môj nick na amateroch je SexyGroovy, alebo groovydee seznam.

Tak ak sa chceš zoznámiť, pokecať a všetko pekné ozvi sa a vyrazíme spolu do klubu. Ahojky, hledám Evu z ráje se kterou jsem se včera potkal v Bunkru. V pátek jedu na swingem párty z Ostravy autem.

Kdo má zájem a jede taky a je z Olomouce, Brna …atd, mohu ho vzít. Pokud nějaká dáma, slečna nebo i tygřice hledá doprovod do klubu na čtvrteční nebo páteční večer 27, Budu se těšit na danbarman post. Hledam treba uz na tento tyden, zenu, divku do klubu mozny i vazny vztah.

Hledám dívku ženu na pátek Ahojte, je mi 24, sportovní postava, jsem tu přes týden v Praze, na party zajdu buď v úterý, nebo pátek. Bude supr, když se přidáš, na věku zas tolik nezáleží.

Ahoj, najde se žena, která by se mnou dnes zašla do Bunkru Ahoj,dnes večer se chystám do klubu kolem 20hh Ahoj,dnes večer se chystáme s kamarádkou do klubu,ona štíhlá 42 let bisex,on 44 let hetero.

Rádi bychom našli štíhlou ženu co by se k nám přidala a užila si společně hezký večer plný vášně a sexu. Budeme rádi když se nějaká odvážná najde, email: Ahoj jsem pohledný pohodový, foto zašlu na email je mi Hledám dívku, ženu na návštěvu swingers tento víkend. Vše samozřejmě na mě jsem z Ústí nad Labem ty od kud koliv. Ahoj,hledáme sympatickou štíhlou bi ženu ,co by se k nám chtěla přidat a zajít s náma zítra do klubu. Ona štíhlá 43 let. Prida se sympaticka zena k pohodari dobre vybavenemu a zabavnemu partakovi zitra v sobotu Sympatický chlap, dva, hezky vybavení, k nám, k další návštěvě klubu?

On bi, sub, macatá, kozatá čubka. Ahoj, dnes bych chtel jit na ty masaze Ja stihly sportovec 35 let. Mám 25 let, normální postavu 90kg cm a rád bych našel ženu jakéhokoliv věku na ztracení "swingers panictví": Ozvi se na kokosovy22 gmail. Jsem žena a hledám ženu která dnes půjde na swingers: Našla by se tu štíhlá dívka nebo ženská, která by šla se mnou a užila si hezký večer minimálně s masáží a zbytek se uvidí? Našla by se na neděli Já 24 sportovní postava, příjemné povahy.

.

RYCHLY PRACHY SEX VELKY PERA

Sex příbram jak si ho vyhonit

Cubky adam hledá evu duben Koho by nejraději ugrilovali Eva Decastelo, Halina Pawlowská nebo Petr Rychlý ? Podívejte se na nebo Rychlý? VIDEO: Adam Balažovič. Karel Šiktanc, Zaříkávání živých, Adam a Eva, Český orloj, Tanec smrti aneb. Ještě Pámbu neumřel, česká Ve svých textech Karel Šiktanc v paměti neustále hledá stále živé a intenzivní obrazy ze Čubku zem. Co vkleče před krysaří. Ahojky, hledám Evu z ráje se kterou jsem se včera potkal v Bunkru. E-mail ( 43) Odpovědět # X. Adam. Hledám dívku ženu na pátek doprovod věk + - 20 já 28 email: [email protected] On bi, sub, macatá, kozatá čubka. Nick na.

Z okamžiku zbylo jen torzo. Nezbylo, než vzít za vděk vzpomínkami. Ve snu jsem byl veselý. Byl to rokenrolový sen. Zase, že musím z nějakého nového nařízení ještě na jeden ročník gymplu. Tentokrát to bylo, jako že tolikrát se mi o tom zdálo a teď se to opravdu děje. Byl jsem adrenalinově veselý. Bral jsem schody po pěti jako na základce a zpíval si Little Richarda. Snaha o smysl je stereotyp. Smysl je člověk, který není. Čas, pořád nová potřeba.

Za daných okolností něžné. Nic jiného se nedá dělat. Než přijmout tu porážku. Cokoli jiného by byla přetvářka. Třeba jsem to jenom špatně pochopil. Třeba jsem jenom pičus. Paní psaní je přisání.

Pasení se na samé podstatě. Puzení drzosti, v psaném slově všudypřítomné. Puzení k slovení, dění, kladení nálad. Zase to dělat ve věčných variacích. Psaní je, když neuneseš čas. Vkládat ho do patern. Vyhánět, vykládat, plýtvat papírem. Napodobit času plýtvání tvary. Taky trápení, činné trpení. Tím snadněji přitakat životu. Přikoktat po zmatené marnosti zatmění. Ale tohle nemělo být o psaní. Vlastně to vůbec nemělo být.

Snad o lidech v Jabku, jak jsou šťastní, zasnění. Ženský si vybírají kimono. Moderní verze Stand by me. Přemýšlím o tom štýlu životním. Není, kdo by mě přistihl při činu. Včera jsem viděl ňáké lidi z pasti minulosti , ale radši jsem je minul. Nebyl jsem v módu. A co teprv já. Pocit viny je pocit povinnosti. Pro jednou ocenit ignoraci, jednotu. Skutečnou náhodu, jak skutečně teče všechno v i kolem.

Etiketa je největší hra. Všema těma minelama směřuju k určitému porozumění. Jak fungujou lidské žahy. Když to přeženeš, už se neusměješ. Podívala se na můj stůl. Popsaný papír podložený fialovým Hostem. Zajímalo ji to, hodilo se jí to k očím. Byl jsem na kousíčky. To je asi bodře. Dala se kolem Trantírkova domu, až na přízemí prázdného. Jedno okno mě oslnilo. Pomalu se vkrádá světlo. Moje nehty jsou fascinující. Asi si je představujou v sobě. Dlouho jsem ten Host udržoval čistý.

Teď ho pomačkám a ušpiním, kde můžu. Mám to tak se vším. Rušit etiketu je součást jejího dodržování. Ta fialová byla ustaraná jako já.

Zajiskřilo to, možná zkratovalo. Absurdně geometrické míjení lidí. Přede mnou neřešitelná zeď. Obejít by bylo potvrdit. Na věčnost neplatí síla, ale svoboda. Naložit s ní podle uvážení. Snad lovit i mimo slova. I když to nejde úplně oddělit. To, co nikdo neví, co to je, jen to každý cítí po svém? Není pozdě zdílet normalitu? Čajík, pár mlík, jazzík, hajzlík, výklid. Jen pro ten dnešní klid stojí za to hnít. You, too, can be cool.

Distinkce je sebevědomí, konání. Rozptyl tě zastaví, vystaví uvědomění. Papír, plast, cíga, chlast. Nic nejde odčinit a stejně by to bylo zbytečné. Prostě to sebeospravedlňujícně pluje, poletuje, perpetum mobile.

Musíš se s tím sžívat. Další čaj prolít mlíkem a na hajzlu být básník-Bukowski, ale nezabíjet pavouka. Po brejkapu následuje větší task — givap. Taj givapu je, že to nesmíš vzdát too fast. Z toku brát jen část. Zapomněl jsem špinit věci. Nehty s vlasy stvoří zvláštní svist. Lidi se čím dál víc hrbí před větrem.

Všechno teče, i když mrzne. V životě je důležité zachovat kontinuitu. Když ztratíš kontinuitu, tak máš Boha. Je kurevsky těžké zachovat kontinutiu. A nepromarnit ji, neproměnit v smrt nějakým pojmenováním.

Je to možná svatá trojice. Life is hard and zen you die. Pod nos mi smrdí rozestlaná ádvojka. Baví se s Oskarem. Červený líčka, červený roláček, culík. Nemůžu z ní spustit oči.

Zvou mě na slam. To se nestává často. Ptá se Martina na volné místo. Oskar a ona na mě koukají. Zazvoní telefon, folklórní smyčce. Musí jít vařit, jako minule. Ne-příteli, kterého jsem ne-vystřídal. Nabízí Oskarovi své víno k dopití.

Přichází fašoun s foťákem a noťákem. Ozářený ksicht hltí éter kliky. V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvána a baťoh s hashtagem Yeah.

Dělají všechno kromě líbání. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají.

Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají. Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím. Bohorovný zástupce ji bere. Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku. Pak jsem jí děkoval. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti.

Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí, zvlní ji k novému vzepětí.

Nasype si na dlaň cukr, ona zahání melatonin ajfounem. Jdu na záchod, líbací pár se obléká. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit, druhá je mačka. Hodí do placu cíga. Bráním se přisunutím stolu. K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic.

Čumím na ni, jako bych musel. Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec. Podívá se na můj uražený fajs pohledem, který o mně nevěděl.

Myslím na její vlasy. Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Asi to tak chcu. Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí.

Moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Nedá, nevzdá, to mrdá, mrzne. Klikař apaticky-soustředěně svírá červené, monitoruje monitor. Obecní Angličan Andy shání tobasco.

Loni jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatej drát. Nikdo tě nebude chápat. Mad Dog tě pošle do hlíny chrápat. Jak hipmaturantka budeš se bavit sám. Klikař odchází, vyhrál jsem. Sbírá svůj rozsáhlý ekvipment. Na báglu odznak Jiří Drahoš Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají.

Možná právě to je láska. Aby to nějak vypadalo. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají. Z toho se zase strmě směje. Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. Ťuknou si barevně rozladěnými víny. Čekuje se v zrcadle ajfounu.

Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka. Účastně se mračí, jako by to tušila. Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala.

To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl. Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves. Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. Banálním tónem řeší odvoz. Kill the child who made thee. Přítomnost je na dosah ruky, ale necháváš ji jít, protože přítomnost je všechno, co není. Sem a tam, bez debat, ztratit, najít a znova.

Skonat, konat nikdy zcela zakotven. Zatnout drápy, lidi z cely ven. Óda na bytí bez připojení, připojování přirozeně na dění, prázdnou židli, snění. Falické jmenování v nadrženém módu. Zalívat, svítit, dorůst k plodu. Odrůst základu, utéct zdroji. Rodit, brodit se, brojit za průchod, průtok bez přehrad, mas mostů, mohu-li prosit. Básnění je nechat mluvit hlas, hladit bytí. Vemlouvat se, prosit o opravdovost. Sounds like God, mad God in a whistle.

Slow prayer for those who feel, for all that is real. Feel love too real, too close, too shy, too much. Confused, lazy love too often confronted with the limits of this world, too often acused of being fake, too litle or too big to be seen, too often said, too often sad, too often loved, too pressed. Love going up, then caught and falling down on a crazy ride. Love raped, love lied. What do you think about love? Imagine this being read by Ginsberg or Bukowski. Read it out loud. Be the master of my thought.

Set me free from my agression. Pray for me, pray on me. Matrix sociálních sítí už není symbolem, ale realitou syté samsáry, komunikační mája. Okolní svět je svatě ponořený do manických, displejních vět ztotožňujících všechny v jednu fetiš, rituál čerpání.

Já sám ponořený do vod svého wrajtu, mindfullness souvislostí. Proudí bez upozornění, bez určení, beze známky, bez zurčení. Jen se to pořád zjevuje. Teď v mém těle, paternách mysli, vtéká to něžně i násilně do mé pozornosti. Potetovaný stín, potentovaný svět.

Všechno se děje, všechno je jedno. Promítáš a říkáš si: Nastal čas lajn, dát si fajn čas, čas si být fairly near v upřímném givapu. Ale jak na to? Snažím se zůstat naživu v předivu ideálu, nejít od válu.

Jsem Zaremba slov, snažím se s patosem. Obíhám sál s stříbrným podnosem. Vůbec nevím, jestli jsem nebo nejsem snem. Jsem Blatný s Reinerem, každý člověk zároveň. Nechal jsem to i nenechal být a to mezi tím je muj štýl. Slova jsou stejná, slovo od slova jako včera.

Stejná póza, hrůza ze společnosti, špína, lůza, strach z věčnosti. Vzdát to a jen se zdát. Steče to do stoku, zapomnění popu. V příkopu obklopený krásou, kterou nemůžu mít. Když je papír popsaný, musí se otočit.

Marnost a sen, poslední zvuk. Marnost je spin do letních luk. Marnost bez příslibu smrti. Umřít bys chtěl, jen co je pravda, na soutoku řek ukázat si záda. Vyčerpaný sen možná pochopen. V ádvojce psali o pseudonymech. Ale co takhle nepodepsat se vůbec? Nebo jako Nýče Bůh. Vik Thor věnoval svůj slam svý múze, která tu nemůže beat, protože bije někde ve fraktální stratosféře nebo tak něco. Tak jsem svůj slam věnoval svojí múze, která tu taky nemůže být, protože je zavřená v Pákistánu. To bylo první kolo.

Pak jsem začal jak na běžícím páse rozdávat kopie své knihy Lonely Beach, uvolnila se ve mně velkorysá flow. Někdo se mnou dělal rozhovor. Druhé kolo bylo teda lepší, i když už tam nebyla žádná kamera ČT. V prvním byly dvě. Je otázka, které kolo bylo lepší. V tom horším jsem se víc hýbal, v tom lepším jen staticky stál. Lepší znamená lepší myšlenky, lepší nápady. Ovšem až z reflexivního pohledu. Návaznost, mluvená flow, zkrátka, že jsem tam nestál jak pičus.

Lepší taky znamená milejší. Ale to může být jen můj dojem. Dělám všechno pro to, abych byl cool. Když si připadám cool, tak je všechno cool. Akorát je to jen muj dojem a možná trochu nízká laťka, blízká meta, prázdná petka. I ta se dá použít. Je to ten dualistický přístup. Před zdrojem jsme si všichni rovni. To je úplně na opačném konci mého spektra, tak mě to zaujalo. Jasně, všechno je naprogramované a nejde to změnit.

Ale můžeš udělat rozhodnutí a změnit projekt, změnit ne chod, ale Smer. Všechno je to v Bytí a nicotě. Ohni sklo silou vůle. To by ještě šlo. Ale získat dav pro studium svých zpráv? Stolit efekt, pointu, dobře míněný blud?

To ne, vždycky to bude jinak. Možná ani nechceš být chápán. Chceš se chápat skrz ně, aby byl atentát spáchán na mě, ne tebe. Láska, vemte si mě. Ukazuju vám, jak na to svou arogancí. Jsem Dionýsos a ty a vy prázdnota k tanci a já ukřižovaný v barovém křesle.

Píšu a tvářím se sklesle. Chci mezi vás right now, right now, absolut láska, solit, sladit ever now, ever real. Seru na linii, snažit se o ni. Ona je zdroj-ohnisko, vzbytečná vibrace z zrcadle sebecitu, zranitelná ve znuděné kreaci selfu, rozjitřená v nesčíslném stínu. S Bernadetou jsme ve Falku skandálně karikovali úslužného číšníka. Vrátit se do neprojevena města. Mess tvýho výtvoru tichne. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci.

Všechno je ve své posranosti fajn. Ztišit se do lajn prostorového stínu, stroboskopicky se zaposlouchat do zpytovného blues.

Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Ty jsi ona, nejsi já, nikdy jsi nebyla. Jsi úsměv, digitální samota a já stín záclony na stěně. Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje. Z vět lepí med, zvěd není děd. Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc, vřed. Roztahuje tvou všeobjímající pojašenost jako křídla, leť! A jak to říct? Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme, bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jako by o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku, v parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není.

Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství. Neštěstí, co jich je plný svět tě táhnou k blaženému dnu. Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Tao tvýho deepu, výběh, výsev. Už jsi tu a co vidíš kolem sebe jsi ty. Nasaď kalhoty, nelži si do boty. Ve svém coolu vyběhni ven. Erektilní dysfunkce tvýho beatu. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný.

Je to někdo jiný a ty musíš být taky někdo jiný. Tvoje sny nesmí být víc než denní tisk. Tvoje láska musí být zvířecí prána. Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího. Cukr pro tvůj chcit, oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Dostředivá nebe-touha, nebe-víra, nevěrnost, nezařaditelnost, nedělitelnost, oddělenost, lenost, neděle.

Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok. Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Je mi v tobě jako v hrobě, chci ven, ale nechci pospíchat, něco zmeškat. Nezbyde nic víc, než obchvat. Nic víc než nic, víc nic než víc. Nechat na pak ten opak a skapat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit. Chtít zůstat tou hrou bez krabic skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu, být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu, olíže ti ránu, zboří tendence.

Bože, padám do tvé náruče. Kotvení, performens, vykoupení, vsoudění, vsou-dění. Libuše Pražáková ve Zlíně kdysi studovala. Na plakátě výstavy Podle tebe jsou ve slově tebe obrácená éčka.

V minulé Tváři dostihu divák musel vstřebat přes sto momentek. Dnes vidí holejší stěny i jednodušší sdělení, pokud teda umí číst abstraktní obrazy a nezablokuje se tím, že v nich hledá za každou cenu něco konkrétního. Pražáková přivezla z Krkonoš, kde žije, sbírku velkých, neortodoxních, živých pláten a velké gesto víry a svěření se, když je na něco člověk sám.

Jak těžké je usměrnit dítě je vidět během úvodního slova kurátorky Karolíny, kdy se šéf prostoru marně snaží přimět své dítko, aby někde v klidu zaparkovalo svou motorku. Pražáková se musela vypořádat s blíže nespecifikovaným vnitřním vytracením svého syna Františka tak, jak ho znala, a vynořením chlapce nevyzpytatelného a těžko pochopitelného pro jeho matku, natož pro okolí. Výstavu doprovází psané slovo. Na jednom listu autorka na Františka žaluje, že nadává na Cikány před Cikány nebo mluví o tlustých jako o tlustých před tlustými a spoustu dalších věcí jako vystřižených z filmu Lhář, lhář, ve kterém je Jim Carrey nucený mluvit pravdu a nic než pravdu.

A jak je to těžké. V jiném doprovodném textu se o Františkovi dovídáme z pohledu kamarádky a dalším od babičky Františka, která mluví o zázračném uzdravení, kterému předchází přijetí kluka takového, jaký je. Obrácená éčka a neuchopitelné abstrakce naznačují ztrátu kontroly. V nejzazším sále výstavy ale narazíme i na konkrétní portréty, ze kterých se na nás dívá nevinné dítě v chladných barvách, ztracené ve vzpomínce a zároveň naprosto přítomné. V obrazech surrealistických, které návštěvník vidí po vstupu jako první jsou živější, ale zase beztvaré.

Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Není tam snaha o tvary, spíš o tahy, syrové vyjádření, až ulevení si, ve kterém autorka přechází i do nezdobných slov, rad jako nemluv sprostě nebo i do čísel.

Tahle výstava je o upřímnosti. Autorka se vrací do studentského Zlína a v mezní situaci, která za ní stojí, do něčeho základního, lidského. Základní metoda je totální náhoda, ale vlastně intuice, když věříš tomu, že nevíš, co děláš, že někdo jiný nebo něco to ví. Bůh je absolutní druhý, já je někdo jiný. Zdroj tkví, dlí v nejbližší niternosti.

Jsme přítomnost u přítomnosti. To, jak se divím, vidím, je, jak mě vidí, diví jeden člověk z toho miliónu, které potkám. Člověk by chtěl, aby ho někdo věděl, jenže to jde jen věřit. Já je někdo jiný, jen jsi s ním pořád. Každý má nějakého toho já. Je ten já společný?

Pojí nás, co nás cizí. Učím se zadržet dech. Delší ponor znamená dostat se dál, když se hýbeš. V každém městě najdeš swimming pool a můžeš si vyplavat ten domácí pocit. Dělej, co chceš, baby. Mrouskám se jako kotě, dovoluju si. Koleduju si psími kusy na balkóně. Šílím z toho ona, ty a já. Už mi z toho hrabe. Je mi to líto. Čím víc lítosti, tím víc štěstí. Sure to be saved.

Potmě makám, zatímco se řehtáte do displejů, hučíte do reproduktorů, hovíte si ve svém pré. Myslíte, že jste a za tím jste v piči jak Kafka v klinči psaní a pálení svých názorů. Moje imprese se vytrácí stejně jako ty. Co zbývá, je neněžná minulost fraktálního tepu Teď. Měníš polohy, všechno obsahuješ. Proč není lehké odpovědět? Nekonečná regrese vydírání otázek. Konverzace se stáčí do zrcadlové spirály. Tzeď vortexu diskusí, cesta tě vsakuje, než se naděješ, už se neděješ, děje se to samo.

Klik, aktualizovat, improvznítit revulici. Čím dál větší záhada. Pohádka patvarů vyprodává sály. Vyplatí se točit dál, další díl. Nechybíš ve skládance veřejného typu, souzpytu kakofonní záhudby.

Dojatí nad displejem lejem slzy na oltář smrti za rohem. Soused ví stejné hovno, nevidí tě stejně neviditelný. V záhybech a záblescích svého těla cítíš vůni, hormony, feromony, pogromy. Pohled, to je hlavně dovnitř. Pohled je to, čím dostáváš, ne dáváš. Skrz oči do tebe vkročí duch. Minute after minute, hour after hour. Když o tom můžeš mluvit, ještě to není tak hrozné. Ostrov vědomí v dívce se zelenýma očima zelené moře zeleně omývá. Slunce ostře sděluje, člověk se domnívá, vyplývá.

Nechala tu sílu, šálu, šálí mě zrak, tělo je vrak, který do ní pluje nebo možná už vplul, sednul na dno a čeká. Ve tmě se rozsvítí maják. Ona je měkká mělčina, měkce mluví dívčina jak z pohádky-předhádky. Přehání, vzpomíná zasněnýma očima. Zelený svetr, zelené křeslo. Ona, já a my dva. Plavidla-stavidla výmluvnosti otevřena, upřímnost odepřena. Slova se splavují jako kusy ledu z tajícího příkrovu na řece, příkře-měkce přehradí tok-blok.

Společně tečou, ale neutečou času ručičkou neruš. Už je to minulost, prolnutí filosofie a tak zvané reality. Už tu nejsi, ale jsi tu ty. Obsese tě vnímat, snímat z obsahů svý mysli, kterés vyplnila s výmysly. Svým přisednutím, svou přítomností. Svým způsobem, svými slovy na tom trvám.

Balancuju mezi tvým a mým pohledem, jak jsem si je spojil. Svými sny jsem tě sestrojil. Jestli je to realita, svět, vesmír nevím. Možná jsem to právě zničil, jestli to jde, když jsem se toho zmocnil, jestli to jde, ale musím jít dál, jestli to jde, sám.

Tělo jde, mysl utíká, myslí. Od toho tu je. Stojí a myslí svůj svět. Sní o jiných za stěnami. Co jsme to chtěli? Myslíme na věci, na sebe, jeden na druhého. Kdo to mohl být? V gestu, tónu, uvědomění, krásném i děsivém, okolností. Plyneme a plujeme po tom plynutí přes příští splavy-setkání, které už se staly. Je to tok, tak teč na zteč. Číšník přichází vzít si objednávku od týpka. Sedne si naproti němu do křesla. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta.

Rozebírá coming games in the wind of change. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě. Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají. Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje. Na kterou to hraje. Uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity. Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém.

Ví to a vyhovuje mu to. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa. Je to verifikace pravdivosti intence. Nešel by za nic do ňáký děvky. Čerpá z toho paradoxu část svého šarmu, tu druhou z bot značky N. Bloncka kašle a směje se. Obdržet klid v zemi. Bloncka mě zahlídne periferním pohledem. Odpanit, odstranit, kolorit, jaro, žít. Žít je třeba k přežití. Vidím holku, připomíná mi tebe. Je krásná jak nebe.

Svou krásou tě jebe. Neposedné vlasy ji obtékají a moje myšlenky jakbysmet. Nevím, co v duchu říct dřív. Zmenšuju se a zmenšuju. Všimne si mě, zůstane pohledem. Usměju se, ona taky. Pak už za mnou chodí častěji. Utíkám se do psaní. Je moc, má podvazky na dlaních. Na jedné černé krajky, na druhé decentní bondáž. Rozšafně se směje, pohodlně usazená. Na jednom koleni roztrhnuté rifle. Žlutý svetr s přilepenými vlajkami nějaké tropické země na každé koze, asi z ovoce. Hned o vlku, hned o voze.

Zpívá My Bonnie, že se to dnes naučila. Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Něco ve mně ožívá. Není to jí, ale vším. Zůstane po ní prázdná židle, stěna, řeřavá vzpomínka. Už není o čem. Na zdi španělská vlajka s nápisem Game over, vedle ní katalánská z třásní. Opodál česká s nápisem Life is hard and then you die. Nad její židlí umělohmotný tácek od mraženého kuřete s nápisem Asi ne a cedník s kosočtvercem. A další šílenosti, další lenosti.

Tok pokory, okrový démon, abstraktní teror tužby. Váza dechu, umlčet múzy. Paprsky vědomí spalují tělo. Všechno je podvědomé, podprahové, nevyhnutelně tekoucí, točící se ke střetu, setkání, zániku, záblesku Amora tmy, smísené s letními smutnými stíny bez hnutí stálého zkaleného spěchu hledání solidní múzy k solitérnímu zániku v prachu pláže.

Plavat, snít, sexualizovaně spát v robustním Míru atomických nápadů, šelest na srdci Božího vědomí, nezákonně snít o Ráji, od kterého se vzdalujeme chyceni proudem spolu se vševědoucíma rybama směrem k tušenému zázraku. Mám pocit, že všechno právě začíná. Myslím, že se přede mnou předvádí, podvědomě a já se cítím volně. Co je to získat? Splašit, vyprášit a naprášit to na ni? Zrušit něco z té volnosti. Není tu nic, než ona. Její pohyby, všechno, co dělá. Směřuje do budoucna, na Zéland, na Mars nebo je přenáší sem nebo je to minulost.

Koncentruje, napíše, nasype si na ruku cukr a líže, doplňuje sladkost. Oni jdou kouřit ještě se zrzavou bohyní, která přisedla. Možná bude řečeno, že moc koukám.

Moc mastodontně, moc meta, moc mocichtivě, moc sugestivně a vůbec. Moc ji mám rád manickou, divokou, a jak klesne do způsobnosti v pravý čas, je to půvabné k pohledání, pohledné k ohledání, pod jamajským sluncem bílou košili a pod ní? Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. S bohyní se neznají, seznamují se. Nechávají kolovat nějakou sračku spolužáka se spirálou v uchu. Mezi něj a ještě druhého si pak přesedne, už ji nemám na ráně. Přichází Domča s panem Hrábě, psem, kterého našla v Karpatech.

Chodí kolem a vrtí ocasem, kundy ho hladí. Pod Neapolí je zatopená sopka. Kdysi vybuchla a vyvržený prach zahájil výhyn neandrtálců. O pět tisíc let později definitvině zkapali na Gibraltaru.

Ona štíhlá 43 let. Prida se sympaticka zena k pohodari dobre vybavenemu a zabavnemu partakovi zitra v sobotu Sympatický chlap, dva, hezky vybavení, k nám, k další návštěvě klubu? On bi, sub, macatá, kozatá čubka. Ahoj, dnes bych chtel jit na ty masaze Ja stihly sportovec 35 let. Mám 25 let, normální postavu 90kg cm a rád bych našel ženu jakéhokoliv věku na ztracení "swingers panictví": Ozvi se na kokosovy22 gmail.

Jsem žena a hledám ženu která dnes půjde na swingers: Našla by se tu štíhlá dívka nebo ženská, která by šla se mnou a užila si hezký večer minimálně s masáží a zbytek se uvidí? Našla by se na neděli Já 24 sportovní postava, příjemné povahy. Nechci se moc vychvalovat, musíme se vzájemně poznat a názor si uděláme každý svůj: Jsem sympatický a v hlavě to mám srovnané a chci zkusit něco nového.

Proto hledám sympatickou mladou slečnu, která to má možná stejně, možná má zkušenost a šla by do toho se mnou: Piš na firefacker gmail. Ahoj, hledám na dnešní gang Bang pánský doprovod, byla bych ráda aby měl velký penis a aby to se ženami uměl. Na oplátku nabízím úzkou, vyholenou ; můj email Spoludobunkru12 seznam. Rad bych tu našel ženu nebo dívku na společnou návštěvu klubu. Nech se pozvat a hyckat Budu se těšit na odpověď. Mužský doprovod na tuto sobotu?

Vysoký sympatak na úrovni? V klubu budem každý sám za sebe, ale je fajn jít s doprovodem, dat sklenku a poté se bavit každy dle chuti. Kdo by zašel na swingers - je mi 22 let Když tak napiš na relax11 centrum. Hledám doprovod žena či pár toto úterý, středu nebo čtvrtek. Mohu vás přivézt i po skončení odvézt pohodlným vozem.

Nedělám si nárok na vaši společnost po celý večer, pouze se mi nechce vyrazit sám: Rád bych po dlouhé době zavítal do Bunkru mám pár zkušeností s Jungmannkou. Líbí se mi čtvrtek. Sháním slečnu, kterou bych doprovodil a věnoval se jí: Nápověda pro psaní příspěvků. Smazání příspěvku Jako autor příspěvku si můžete nechat poslat odkaz pro smazání příspěvku na svůj email pokud jste ho uvedli Jako správce knihy můžete smazat příspěvek zadání loginu a hesla do BlueBoard.

Nepište inzeráty a odpovědi bez kontaktu na Vás, vyjádření co hledáte, bez věku a inzerci, "pár minut" před dnešní akcí. Zákaz vulgarismů a sprostých slov. Inzerce se musí vždy týkat našeho klubu! Preji pekny den Martin martintichy1 email. Doprovodím na dnešní akci 1. Ahoj, jsme pohodovy par, hledame zenu, ktera by nas doprovodila do klubu.

Co byste, dámy, řekly na tento pátek? Napište mi, najdete mě na amatéři. Ahoj, jsem letý lehce sportovní postavy a sháním příjemný dámský doprovod: Dali bychom si skleničku a v závislosti na sympatiích ne pokračovali dále: V případě dotazů nebo čehokoli, supr bude mail.

Hledám ženu co by zítra zašla na akci Ahoj,rad doprovodim slecnu dnes,ja 35 let sportovni postavy ; budu se tesit diselmilka email. Pro velky party na zitra, hledam se krasna holka pro krasny večer!

Ahoj, hledám ženu dívku ke společným návštěvám swingers kontakt sexwood seznam. Je mi 37 a chtěl bych se dnes poprvé vydat na takovouto akci a mám trochu trému